Nejnovější komentáře

V souvislosti se vznikem nového zadavatele odštěpením od stávajícího zadavatelského subjektu vzniká celá řada otízek v souvislosti se správným stanovením předpokládané hodnoty veřejných zakázek, na jejichž základě jsou pořizována plnění pro oba subjekty. Bližší popis situace a otázky s tím související jsou obsaženy v příloze.

ÚOHS (dále jen „žalovaný“) posuzoval spojení soutěžitelů UNIPETROL a ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, spočívající v úplném převzetí kontroly ze strany společnosti UNIPETROL (dále též „žalobce“) nad společností ČESKÁ RAFINÉRSKÁ. Žalobce podal ke KS v Brně (dále jen „KS“) žalobu, neboť byl přesvědčen, že transakce posuzovaná žalovaným nenaplňuje definiční kritéria spojení soutěžitelů ve smyslu § 12 ZoOHS, tedy, že předmětná transakce není spojením soutěžitelů a nepodléhá tak povolení žalovaného a dále, že žalovaný porušil povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od podání návrhu na povolení spojení dle § 16 ZoOHS. Žalobce uvedl, že se o spojení nejedná a že tedy Úřad nebyl oprávněn posuzovat jeho dopady v tzv. druhé fázi řízení, ale měl rozhodnout o zastavení řízení. Výše uvedeným postupem Úřadu bylo dle tvrzení žalobce porušeno žalobcovo právo nabýt vlastnictví, volně nakládat s vlastním majetkem, jakož i právo na podnikání. Žalobce se proto obrátil na KS s žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, který měl spočívat v pokračování v řízení. Žalobce se domáhal především určení nezákonnosti zásahu žalovaného. Úřad následně spojení povolil. KS se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval několika aspekty: 1. (NE)DŮVODNOST ŽALOBY KS dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a v odkazu na dřívější judikaturu NSS konstatoval, že ochrana podle § 82 an SŘS je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). V nynější věci to znamená, že soud nemůže přihlížet k pravomocnému rozhodnutí o povolení spojení, neboť tímto rozhodnutím byl „zásah“ ve smyslu omezen žalobce uskutečnit danou transakci ukončen. 2. NEZÁKONNOST ZÁSAHU Pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Judikatura je již poměrně bohatá na příklady zásahů. Soud má však za to, že jako o zásahu ve smyslu SŘS lze hovořit již o samotném oznámení o pokračování v řízení dle § 16 odst. 2 ZoOHS. Jedná se o procesní úkon správního orgánu učiněný v průběhu správního řízení, který však není rozhodnutím, a teoreticky tedy může zasáhnout do veřejných subjektivních práv účastníka řízení. Ovšem, aby mohla být vůči zásahu poskytnuta soudní ochrana, musí být uskutečněný zásah nezákonný. Judikatura NSS stanoví, že účelem žaloby proti nezákonnému zásahu obecně není přezkum procesního postupu správního orgánu ve správním řízení. Tento postup může být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, protože procesní stránka věci je neoddělitelnou součástí zákonnosti rozhodnutí. Ochranu ve vztahu ke správnímu řízení jako takovému platné právo nezabezpečuje možností úplně negovat vedení správního řízení žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. 3. DOPADY NÁVRHOVÉHO ŘÍZENÍ Řízení o povolení spojení soutěžitelů je řízením výlučně návrhovým; za žádných okolností není zahajováno z moci úřední. Ti, kdo jsou oprávněni (a povinni) podat návrh, jsou zároveň oprávněni vzít tento návrh zpět [§ 66 odst. 1 písm. a) správního řádu]. Pokud tedy žalobce zastává názor, že daná transakce není spojením ve smyslu § 12 ZoOHS, a žalovaný proto měl postupovat nezákonně, pokud správní řízení „posunul“ do druhé fáze místo toho, aby vydal rozhodnutí, že spojení nepodléhá jeho povolení. Byl to však právě žalobce, kdo podal návrh na povolení spojení. Je-li soutěžitel přesvědčen o tom, že jeho transakce není spojením dle § 12 ZoOHS, logicky nepodává návrh na povolení spojení. A v případě, že návrh podal (třeba proto, že původně posuzoval transakci jinak), má možnost vzít tento návrh zpět. V případě zpětvzetí návrhu žalovaný nemůže pokračovat v řízení a toto musí zastavit dle § 66 odst. 1 písm. a) SŘ. Soutěžitel může návrh podat z procesní opatrnosti – co kdyby se v posouzení transakce mýlil, nechce například riskovat vysokou pokutu nebo nápravná opatření k obnově účinné soutěže za uskutečnění spojení bez povolení. V takovém případě musí nicméně čelit následkům svého podání – především musí počítat s tím, že svým návrhem „vyzval“ žalovaného k tomu, aby danou transakci posoudil, přičemž je zde „riziko“, že soutěžní orgán bude mít odlišný právní názor. Je možné (a stalo se to i v posuzované věci), že nejenže žalovaný bude transakci považovat za spojení, ale dokonce za spojení podléhající jeho povolení, jež vzbuzuje vážné obavy z poškození trhu, pročež žalovaný posune správní řízení do další fáze, aby spojení mohl lépe vyhodnotit. Takový postup je ovšem zákonem předvídaný a soutěžitelům je předem znám. 4. ČASOVÝ ASPEKT Maximální délka správního řízení (pokud nastoupí i druhá fáze) je pět měsíců. Je tedy v prvé řadě na soutěžiteli, aby ve svém postupu zohlednil tuto možnou dobu trvání správního řízení a o povolení požádal s dostatečným předstihem. Koneckonců, soutěžitelé, kteří uskutečňují velké transakce v hodnotě několika miliard korun, jsou nepochybně zvyklí na několikaměsíční procesy vyjednávání a uzavírání smluv. Podnikatelská činnost je navíc spjata s četnými veřejnoprávními povinnostmi, podnikatelé podstupují různá i časově náročná správní řízení. Žalobce je bez pochyb významným soutěžitelem v petrochemické oblasti. U významných transakcí, jež žalovaný v daném typu řízení posuzuje, je otázka prodloužení správního řízení o maximálně čtyři měsíce upozaděna, poměříme-li možný dopad těchto transakcí na hospodářskou soutěž. Navíc 18 odst. 3 ZoOHS, na jehož základě může žalovaný udělit výjimku ze zákazu uskutečňovat spojení před právní mocí rozhodnutí o povolení spojení. 5. SUBSIDIARITA SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ I ZÁSAHOVÉ ŽALOBY Zásahové žaloby (s konstitutivním i s deklaratorním petitem) mají především subsidiární charakter vůči ostatním žalobním typům dle SŘS. Zásahová žaloba tedy představuje pomyslnou souhrnnou či „zbytkovou“ kategorii, v jejímž rámci lze zvažovat poskytnutí soudní ochrany, jestliže není možné využít předchozích žalobních typů podle SŘS. Primárně je k posouzení návrhu na povolení spojení povolán žalovaný coby ústřední správní orgán chránící hospodářskou soutěž. Ten má mít jako první dostatečný prostor pro posouzení dotčené transakce. Správní soud by tak mohl rozhodnout, že určitá transakce není spojením ve smyslu § 12 ZoOHS ve fázi, kdy soutěžní orgán by měl naopak za to, že jde o významné spojení podléhající povolení, jež může navíc ohrozit trh, aniž by měl prostor k dokončení správního řízení, jinak by hrozila kolize se zásadou presumce správnosti správních aktů, V souladu se zásadou subsidiarity správního soudnictví vůči veřejné správě tedy soud musí být zdrženlivý a ochranu poskytnout jen výjimečně, shledá-li zjevný exces v postupu žalovaného. Zdejší soud je ovšem toho názoru, že o žádný takový exces v uvedené věci nejde. V daném případě tedy nebyla splněna podmínka nezákonnosti zásahu, postup žalovaného spočívající v překlopení řízení do druhé fáze nevykazoval znaky excesu. 6. NEVYDÁNÍ ROZHODNUTÍ VE TŘICETI DENNÍ LHŮTĚ Žalobce rovněž brojil proti postupu žalovaného, který neukončil správní řízení způsobem dle § 16 odst. 2 ZoOHS, tedy nevydal ve třicetidenní lhůtě rozhodnutí o tom, že spojení uskutečňované žalobcem nepodléhá povolení žalovaného. Žalovaný tento postup nezvolil, neboť v prvé fázi posouzení věc nevyhodnotil jednoznačně tak, že by spojení nepodléhalo povolení, což žalobci zákonem předvídanou formou sdělil a podrobně odůvodnil v oznámení o pokračování v řízení. Žalobce tedy žalobou proti nezákonnému zásahu brojí de facto proti důsledkům právního posouzení věci žalovaným, resp. proti tomu, že žalovaný nezaujal během první fáze stanovisko žalobce, nýbrž přistoupil k dalšímu zkoumání případných důsledků spojení ve smyslu § 16 odst. 5 ZoOHS. Případná neshoda v právním posouzení věci neopodstatňuje žalobu proti nezákonnému zásahu, jež spočívá v pokračování návrhového řízení, které postupuje řádně, bez průtahů a bez svévole ze strany správního orgánu a které je ukončeno rozhodnutím, proti němuž má žalobce právo podat opravný prostředek a potažmo i žalobu. ** Z ODŮVODNĚNÍ: [Nezákonnost zásahu]** Žalobce zastává názor, že daná transakce není spojením ve smyslu § 12 zákona o ochraně hospodářské soutěže […]. Tomuto tvrzení ovšem ubírá na váze fakt, že to byl právě žalobce, kdo podal návrh na povolení spojení. V případě, že návrh podal (třeba proto, že původně posuzoval transakci jinak), má možnost vzít tento návrh zpět. V případě zpětvzetí návrhu žalovaný nemůže pokračovat v řízení a toto musí zastavit dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu. Soutěžitel může návrh podat z procesní opatrnosti […]. V takovém případě musí nicméně čelit následkům svého podání – především musí počítat s tím, že svým návrhem „vyzval“ žalovaného k tomu, aby danou transakci posoudil, přičemž je zde „riziko“, že soutěžní orgán bude mít odlišný právní názor. […] Takový postup je ovšem zákonem předvídaný a soutěžitelům předem znám. [Zásah do práv žalobce] Pokračováním v řízení (a tím oddálením právní moci rozhodnutí o povolení) dochází k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, ten je omezen ve svém právu podnikat a nakládat se svým majetkem. Z právně teoretického hlediska by se mohlo jevit sporným, který z úkonů žalovaného […] může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s., tedy zda jím může být oznámení o pokračování v řízení, či zda je takovým zásahem až samo pokračování v řízení. […] Soud má […] za to, jako o zásahu ve smyslu soudního řádu správního lze hovořit již o samotném oznámení o pokračování v řízení dle § 16 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Jedná se o procesní úkon správního orgánu učiněný v průběhu správního řízení, který však není rozhodnutím, a teoreticky může ze shora uvedených důvodů zasáhnout do veřejných subjektivních práv účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 As 260/2016. Okolnosti: ****ÚOHS (dále jen „žalovaný“) zahájil s několika soutěžiteli, mezi nimi i se společností Lesostavby Třeboň a. s. (dále jen „stěžovatel), správní řízení z důvodu podezření z uzavření kartelové dohody týkající se veřejných zakázek v oblasti stavebnictví. ÚOHS v průběhu správního řízení upřesnil předmět správního řízení, čímž došlo „mlčky“ k zúžení dříve opakovaně rozšiřovaného předmětu řízení. Stěžovatel podal ke KS žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, jež dle stěžovatele spočíval v (pořadí třetím) upřesnění předmětu správního řízení vedeného před ÚOHS, jímž došlo „mlčky“ k zúžení dříve opakovaně rozšiřovaného předmětu řízení a fakticky k vyslovení neviny ve vztahu k dříve vytýkanému spáchání správních deliktů ve třinácti případech výběrových řízení. Dle stěžovatele se však nejednalo o pouhé upřesnění předmětu správního řízení, ale o nezákonné zúžení trestního obvinění, a tedy i konkludentní vyslovení neviny ke třinácti výběrovým řízením na stavební veřejnou zakázku. Upřesněním předmětu správního řízení došlo dle stěžovatele ke zkrácení stěžovatelových práv, když ve 13 prošetřovaných případech nebylo vysloveno, že stěžovatel zákon neporušil. To mj. dle stěžovatele znamená, že nebyla vytvořena překážka věci rozhodnuté a není tu překážka proti případnému opětovnému vedení správního řízení žalovaným. Stěžovatel musel efektivně vést obhajobu proti všem osmnácti případům, aniž by výsledkem bylo deklaratorní zjištění ve vztahu ke třinácti případům, že se porušení zákona nedopustil. Tím byl stěžovatel zkrácen v právu na spravedlivý proces, a zároveň stěžovatel neměl jiný účinný prostředek ochrany svých práv, které by mohl jako účastník řízení uplatnit. KS usnesením stěžovatelovu žalobu odmítl. V napadeném usnesení zaujal KS právní názor, že žalobce brojí proti jednomu z procesních úkonů žalovaného v průběhu správního řízení, který je součástí procesního postupu. Podle KS lze procesní otázky včetně zahájení a vedení správního řízení zkoumat v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí; je zde tedy jiná procesní cesta ochrany účastníka správního řízení. Posouzení věci NSS: NSS konstatoval, že ochrany před nezákonným zásahem se může domáhat každý, kdo tvrdí, že jím byl zkrácen na svých právech. V dané věci je ovšem sporné, zda procesní úkon spočívající v upřesnění předmětu správního řízení může být považován za nezákonný zásah. Podrobení jednotlivých procesních úkonů přezkumu v rámci zásahové žaloby by vedlo k extrémním důsledkům spočívajícím ve znemožnění řádného průběhu takových řízení. Dle dřívější judikatury NSS jednotlivé procesní úkony nelze považovat za nezákonné zásahy a ochrany před nimi se lze domáhat jen v rámci zkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí. Lze-li tedy předpokládat, že ve správním řízení bude vydáno rozhodnutí, pak v rámci žaloby proti němu lze zkoumat i zákonnost správního procesu. Žaloba proti rozhodnutí je zde tedy správnou cestou ochrany práv účastníka správního řízení. Neobstojí názor stěžovatele, že zásahová žaloba mu na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí umožňuje dosáhnout stavu před úkonem. Shledal-li by soud při přezkumu rozhodnutí nezákonnost v upřesnění předmětu správního řízení zasahující zákonnost konečného rozhodnutí, pak by v tomto směru při zrušení rozhodnutí zavázal správní orgán právním názorem stejného dopadu. Vždy je tedy podstatné, zda se jedná o řízení, které má být rozhodnutím ukončeno. Navíc soud v případě žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, v níž není požadována pouze deklarace nezákonnosti zásahu, rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (dle § 87 odst. 1 SŘS); v té době již bylo ve věci vydáno rozhodnutí a možnost ochrany cestou žaloby proti rozhodnutí byla tedy nezpochybnitelná. Co se týká možnosti podání zásahové žaloby, tato je přípustná v případech, kdy existuje vysoká intenzita zásahu do práv účastníka řízení, ale zejména nejistota, zda řízení bude ukončeno žalobou napadnutelným rozhodnutím. Tato nejistota je důvodem pro umožnění zásahové žaloby, neboť jinak by mohla nastat situace, že by účastník řízení zůstal zcela bez ochrany. Jinak je tomu však v případech, kde výsledkem řízení je rozhodnutí; tam lze veškeré nezákonnosti postupu napadnout v rámci žaloby podané proti rozhodnutí podle § 65 SŘS. V daném případě byl upřesněn předmět správního řízení a bezprostředně poté bylo vydáno sdělení výhrad, což je specifický prostředek ve správním řízení vedeném ÚOHS (dle § 21b ZoOHS), který je informací o shromáždění podkladů pro rozhodnutí a o jejich posouzení a současně i signálem o blízkém vydání rozhodnutí ve věci samé. Z odůvodnění: V dané věci je […] sporné, zda […] procesní úkon spočívající v upřesnění předmětu správního řízení může být považován za nezákonný zásah. Podrobení jednotlivých procesních úkonů přezkumu v rámci zásahové žaloby by vedlo k extrémním důsledkům spočívajícím ve znemožnění řádného průběhu takových řízení. […] Je pravdou, že existují soudní rozhodnutí, která určitý postup či úkony správního orgánu předmětem zásahové žaloby již učinila […] (např. daňová kontrola, místní šetření v daňovém řízení, výzvy ke splnění určité povinnosti). Všem těmto případům je společná nejen intenzita zásahu do práv účastníka řízení, ale zejména nejistota, zda řízení bude ukončeno žalobou napadnutelným rozhodnutím. Tato nejistota je důvodem pro umožnění zásahové žaloby, neboť jinak by mohla nastat situace, že by účastník řízení zůstal zcela bez ochrany. V daném případě byl upřesněn předmět správního řízení a bezprostředně poté bylo vydáno sdělení výhrad, což je specifický prostředek ve správním řízení vedeném [žalovaným], který je […] signálem o blízkém vydání rozhodnutí ve věci samé. Lze-li tedy předpokládat, že ve správním řízení bude vydáno rozhodnutí, pak v rámci žalob proti němu lze zkoumat i zákonnost správního procesu. [T]aková žaloba byla stěžovatelkou podána. Bude úkolem krajského soudu v rámci tamního řízení o žalobě, aby se v mezích uplatněných žalobních námitek zabýval zákonností procesního postupu včetně dispozice žalovaného s předmětem řízení […].

Krajský soud v Brně (dále jen KS) se k této otázce vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 62 Af 52/2016 Okolnosti: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) povolil svým rozhodnutím z roku 2014 spojení soutěžitelů UNIPETROL, a. s. a ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s. Následně předseda ÚOHS zamítl rozklad podaný žalobcem pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení a není tedy oprávněn proti rozhodnutí ÚOHS podat rozklad. Žalobce následně podat žalobu ke KS v Brně. Posouzení věci KS: KS na prvním místě uvedl, že žaloba proti zamítavému rozhodnutí o rozkladu je věcně přípustná, zejména však KS posuzoval, zda žalobce byl účastníkem řízení o povolení spojení soutěžitelů, v němž bylo vydáno rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů, které žalobce napadl rozkladem. S ohledem na dřívější rozhodovací praxi NSS ve skutkově i právně obdobných případech, žalobce nelze za účastníka řízení o povolení spojení soutěžitelů považovat. Žalobce, který nebyl účastníkem řízení o spojení, pak ani nebyl oprávněn proti rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů podat rozklad. Předseda žalovaného tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud rozklad podaný žalobcem jako nepřípustný zamítl. Rovněž ZoOHS (v § 21a odst. 1) uvádí, že v řízení o povolení spojení a v řízení o povolení výjimky ze zákazu uskutečňování spojení jsou účastníkem řízení osoby, které jsou povinny podat návrh na povolení spojení. V případě řízení o povolení spojení soutěžitelů (dle § 12 an ZoOHS), pak mají postavení účastníků řízení toliko spojující se soutěžitelé. Právě takovýto závěr je konstantně přijímán odbornou veřejností i judikaturou. Na zákonnosti napadeného rozhodnutí nemůže mít žádný vliv ani to, že žalovaný rozhodl ve věci dříve, než vydal rozhodnutí o žalobcově žádosti o nahlédnutí do správního spisu. Jelikož žalobce nebyl účastníkem správního řízení o povolení spojení soutěžitelů, jeho žádost o nahlížení do správního spisu tedy měla samostatný procesní osud a nebylo potřebné čekat na vydání rozhodnutí o žalobcově žádosti o nahlédnutí do správního spisu. Z odůvodnění: [Přípustnost žaloby] [J]edná se o žalobu podanou osobou k tomu oprávněnou […], neboť napadeným rozhodnutím byl zamítnut žalobcův rozklad proti rozhodnutí žalovaného […]. Žalobce přitom účastníkem správního řízení o rozkladu byl, neboť toto řízení bylo zahájeno na základě žalobcova návrhu – rozkladu. Napadeným rozhodnutím, kterým předseda žalovaného žalobcův rozklad zamítl jako nepřípustný, mohl být také žalobce zasažen ve svých právech. Jeho rozkladu totiž žalovaný nevyhověl, ani se jím věcně nezabýval […], ale zamítl jej jako nepřípustný s odůvodněním, že žalobce nebyl […] účastníkem řízení o povolení spojení soutěžitelů, a nebyl tak oprávněn rozklad proti rozhodnutí, jímž bylo spojení povoleno, vůbec podat. [Oprávnění podat rozklad] [S]právní řád umožňuje podat odvolání toliko účastníkovi řízení. […] [I] možnost podání rozkladu je obecně vázána na postavení účastníka správního řízení. Podle § 21a odst. 1 ZOHS jsou v řízení o povolení spojení a v řízení o povolení výjimky ze zákazu uskutečňování spojení účastníkem řízení osoby, které jsou povinny podat návrh na povolení spojení. V případě řízení o povolení spojení soutěžitelů […] mají tedy postavení účastníků řízení toliko spojující se soutěžitelé. [Ž]alobce, který nebyl účastníkem řízení o spojení, nebyl oprávněn proti rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů podat rozklad. Předseda žalovaného tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobcem podaný rozklad jako nepřípustný zamítl. [Účastník řízení] V případě řízení o povolení spojení soutěžitelů podle§ 12 a násl. ZoOHS mají tedy postavení účastníků řízení toliko spojující se soutěžitelé. Právě uvedený závěr, zaujatý již k ZOHS účinnému ve znění do 31.8.2009, je přitom konstantně přijímán odbornou veřejností i judikaturou.. […] [Oprávnění podat rozklad] … žalobce, který nebyl účastníkem řízení o spojení, nebyl oprávněn proti rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů podat rozklad. Předseda žalovaného tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobcem podaný rozklad jako nepřípustný zamítl. Za této situace se zdejší soud nemohl zabývat v žalobě uplatněnými námitkami, jimiž žalobce věcně brojil proti povolení spojení soutěžitelů. Na zákonnosti napadeného rozhodnutí nemůže mít žádný vliv ani to, že žalovaný rozhodl ve věci dříve, než vydal rozhodnutí o žalobcově žádosti o nahlédnutí do správního spisu. Nosný závěr, že žalobce nebyl účastníkem správního řízení o povolení spojení soutěžitelů a jeho žádost o nahlížení do správního spisu tedy měla samostatný procesní osud, totiž obstojí….

Krajský soud v Brně (KS) se k této otázce vyjádřil v rozsudku, který odmítl žalobu společnosti UNIPETROL, která napadla přípis Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), že řízení o povolení spojení přechází do tzv. druhé fáze, jako nezákonný zásah (rozsudek KS ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 29 A 87/2014). ÚOHS posuzoval spojení soutěžitelů UNIPETROL a ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, spočívající v úplném převzetí kontroly ze strany společnosti UNIPETROL (žalobce) nad společností ČESKÁ RAFINÉRSKÁ; podle Úřadu se jednalo o změnu v kvalitě kontroly ze společné na výlučnou. Poté, co ÚOHS dospěl k závěru, že by toto spojení mohlo vzbuzovat vážné obavy z podstatného narušení hospodářské soutěže, informoval žalobce o pokračování v řízení podrobným přezkumem dopadů spojení v tzv. druhé fázi. Žalobce nicméně uvedl, že se o spojení nejedná a že ÚOHS nebyl oprávněn posuzovat jeho dopady ve druhé fázi, ale měl rozhodnout o zastavení řízení. Obrátil se proto na KS s žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, který měl spočívat v pokračování v řízení. Pro úplnost se sluší doplnit, že ÚOHS následně spojení povolil. Podle KS by se sice v případě oznámení o pokračování řízení v tzv. druhé fázi typově o nezákonný zásah jednat mohlo, v tomto případě se však nejednalo o zásah nezákonný. Posouzení spojení je v kompetenci ÚOHS a soud by do něj měl zasahovat jen v případě excesu; tak tomu však v tomto případě nebylo, neboť postup ÚOHS byl podle KS přesvědčivě odůvodněn. KS nadto doplnil, že tvrzení žalobce o tom, že se v dané věci nejedná o spojení a že postup ÚOHS je tím pádem nezákonný oslabuje fakt, že žalobce sám podal návrh na povolení spojení; pokud by došel k závěru, že se o spojení nejedná, mohl návrh vzít zpět, což by vedlo k okamžitému zastavení řízení. KS konečně uvedl, že v případě rozsáhlých spojení je na soutěžitelích, aby počítali s tím, že přezkum jejich dopadů může trvat až 5 měsíců, a své podání s ohledem na to náležitě načasovali. Z odůvodnění *[Ž]alobce včas podanou žalobou brojil proti oznámení o pokračování v řízení […] vydanému dle § 16 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a tím proti postupu žalovaného, jenž tím „posunul“ řízení o povolení spojení soutěžitelů do tzv. druhé fáze místo toho, aby ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení vydal rozhodnutí o tom, že spojení nepodlého povolení žalovaného. Předmětná transakce dle žalobce nebyla spojením dle § 12 citovaného zákona, žalovaný proto k takovému postupu nebyl oprávněn. [P]okračováním v řízení (a tím oddálením právní moci rozhodnutí o povolení) dochází k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, ten je omezen ve svém právu podnikat a nakládat se svým majetkem. Z právně teoretického hlediska by se mohlo jevit sporným, který z úkonů žalovaného […] může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s., tedy zda jím může být oznámení o pokračování v řízení, či zda je takovým zásahem až samo pokračování v řízení. […] Soud má […] za to, jako o zásahu ve smyslu soudního řádu správního lze hovořit již o samotném oznámení o pokračování v řízení dle § 16 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Jedná se o procesní úkon správního orgánu učiněný v průběhu správního řízení, který však není rozhodnutím, a teoreticky může ze shora uvedených důvodů zasáhnout do veřejných subjektivních práv účastníka řízení. Žalobce zastává názor, že daná transakce není spojením ve smyslu § 12 zákona o ochraně hospodářské soutěže […]. Tomuto tvrzení ovšem ubírá na váze fakt, že to byl právě žalobce, kdo podal návrh na povolení spojení. V případě, že návrh podal (třeba proto, že původně posuzoval transakci jinak), má možnost vzít tento návrh zpět. V případě zpětvzetí návrhu žalovaný nemůže pokračovat v řízení a toto musí zastavit dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu. Soutěžitel může návrh podat z procesní opatrnosti […]. V takovém případě musí nicméně čelit následkům svého podání – především musí počítat s tím, že svým návrhem „vyzval“ žalovaného k tomu, aby danou transakci posoudil, přičemž je zde „riziko“, že soutěžní orgán bude mít odlišný právní názor. […] Takový postup je ovšem zákonem předvídaný a soutěžitelům předem znám. Soud si je vědom časového aspektu, na nějž žalobce upozornil. Zastává nicméně názor, že u tak významných transakcí, jež žalovaný v daném případě posuzuje, je otázka prodloužení správního řízení o maximálně čtyři měsíce upozaděna, poměříme-li možný dopad těchto transakcí na hospodářskou soutěž. Ostatně na tyto situace (hrozící újma z důvodu opožděného uskutečnění transakce) pamatuje § 18 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, na jehož základě může žalovaný udělit výjimku ze zákazu uskutečňovat spojení před právní mocí rozhodnutí o povolení spojení. Maximální délka správního řízení (pokud nastoupí i druhá fáze) je pět měsíců. Je tedy v prvé řadě na soutěžiteli, aby ve svém postupu zohlednil tuto možnou dobu trvání správního řízení a o povolení požádal s dostatečným předstihem. Koneckonců, soutěžitelé, kteří uskutečňují velké transakce v hodnotě několika miliard korun, jsou nepochybně zvyklí na několikaměsíční procesy vyjednávání o uzavírání smluv. Primárně je k posouzení návrhu na povolení spojení povolán žalovaný coby ústřední správní orgán chránící hospodářskou soutěž. […] Soud zde musí být zdrženlivý a ochranu poskytnout jen výjimečně, shledá-li zjevný exces v postupu žalovaného. V opačném případě by za daných okolností nepřiměřeně zasahoval do činnosti žalovaného. Zdejší soud je ovšem toho názoru, že o žádný takový exces v uvedené věci nejde. Žalobce je bezpochyby významným soutěžitelem v petrochemické oblasti. Sám [v žalobě] připustil možné splnění obratových notifikačních kritérií (ostatně o jejich splnění neměl pochyb ani v návrhu na zahájení řízení o povolení spojení dne 1. 8. 2014) a podal návrh na zahájení řízení o povolení spojení. Žalovaný již ve svém sdělení ze dne 8. 7. 2014 uvedl, že transakce dle jeho názoru představuje spojení, neboť žalobce jí má získat 100 % základního kapitálu společnosti ČRa a současně s tím i právo disponovat celou zpracovatelskou kapacitou této společnosti. V napadeném oznámení o pokračování v řízení pak žalovaný mj. konstatoval, že se jedná o spojení spočívající ve změně kvality kontroly nad společností ČRa ze strany žalobce ze společné (vykonávané se společností Eni) na výlučnou. Vznikem výlučné kontroly ze strany žalobce pozbývá otázka tzv. plné funkčnosti společnosti ČRa významu, neboť nadále bude společnost ČRa součástí jediného podnikatelského uskupení, tj. jediného soutěžitele, který bude schopen plně využít výrobní kapacitu ČRa […]. Argumentace žalovaného je nejen odůvodněná, ale zejména dostatečně přesvědčivá […].*

Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci metodik k zadávacím řízením podle ZZVZ vypracovalo podrobný metodický pokyn k aplikaci nových pravidel upravujících změny závazků ze smlouvy na veřejnou zakázku podle § 222. V materiálu je mimo jiné uvedeno, že pro účely výpočtu hodnoty změn podle § 222 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 ZZVZ je na základě konzultací s Evropskou komisí doporučen tento postup: • Pokud změna spočívá pouze v rozšíření předmětu smlouvy na veřejnou zakázku, je rozhodující cena přidaného plnění, • Pokud změna spočívá pouze v zúžení (redukci) předmětu smlouvy na veřejnou zakázku, je rozhodující cena nevyčerpaného plnění, • **Pokud dochází ke změně části plnění předmětu smlouvy na veřejnou zakázku (například výměna jednoho výrobku za jiný nebo provedení stavebních prací jiným způsobem), je třeba zohlednit jak cenu přidaného (nového) plnění, tak cenu nevyčerpaného (původního) plnění. Půjde tedy o součet absolutních hodnot přidaného (nového) a nevyčerpaného (původního) plnění. ** Uvedený výklad je do značné míry překvapivý a z velké části nebyl pravděpodobně zákonodárcem takto zamýšlen. V případě odstavců 4 a 6 lze nicméně tuto interpretaci v rámci eurokonformního výkladu zákona považovat za relevantní (obě ustanovení hovoří o hodnotě „změny“). Oproti tomu ustanovení pátého odstavce vztahuje limit k hodnotě dodatečných stavebních prací, služeb nebo dodávek, což podle mého názoru není slučitelné s doporučeným výkladem (resp. pro tento výklad ustanovení pátého odstavce dle mého názoru vůbec nedává prostor). Je zřejmé, že uvedený přístup bude značně komplikovat „matematiku“ aplikovanou při výpočtu limitů podle § 222, a to zejména s ohledem na ustanovení devátého odstavce, který je třeba v rámci výpočtů limitů změn podle odst. 5 a 6 zohlednit. Metodiku lze nalézt zde: https://www.portal-vz.cz/…e-%C2%A7-222

Věděli jste, že v důsledku novely zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (TOPO), která nabyde účinnosti dne 1. prosince 2016, se právnické osoby budou moci nově dopustit trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji? Novela TOPO přináší, mimo jiné, koncepční změnu § 7, na základě které se pozitivní výčet trestných činů, jichž se právnická osoba může dopustit, mění na negativní výčet trestných činů, jichž se právnická osoba dopustit nemůže. V důsledku této změny dojde k rozšíření trestných činů právnických osob z původních 84 na cca 200, a to právě včetně § 180 trestního zákoníku – tj. trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (skutková podstata viz níže). § 180 Neoprávněné nakládání s osobními údaji (1) Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo, byť i z nedbalosti, poruší státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti tím, že neoprávněně zveřejní, sdělí nebo zpřístupní třetí osobě osobní údaje získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku vydaném pod sp. zn. 25 Cdo 1409/2015 dne 26. 7. 2016 dovodil odpovědnost zadavatele za škodu způsobenou uchazečům zadávacího řízení, které zadavatel zrušil vzhledem ke svému pochybení na základě § 84 odst. 2 písm. e) zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách (nyní § 127 odst. 2 písm. d) ZVZ). Nejvyšší soud ČR dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „Zadavatel veřejné soutěže odpovídá za správnost a úplnost zadávací dokumentace, proto při jejím zpracování musí postupovat náležitě obezřetně a pečlivě. Za situace, kdy již při zveřejnění zadávací dokumentace existuje objektivní skutečnost, na niž formulované požadavky neberou zřetel, a uchazeči se účastní veřejné soutěže v dobré víře ve správnost dokumentace, podle jejíhož obsahu postupují, jedná se o pochybení na straně zadavatele. Jestliže podaná nabídka uchazeče splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, předčasným zrušením zadávacího řízení v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace se veřejná soutěž nerealizovala a náklady uchazeče vynaložené na účast v ní se staly zbytečně vynaloženými a představují tak skutečnou škodu. Zjištění, zda by uchazeč byl vybrán jako vítěz a veřejnou zakázku skutečně získal, není přitom z hlediska příčinné souvislosti rozhodující.“ Jedná se tedy o odpovědnost za škodu odpovídající nákladům uchazeče vynaloženým na účast v zadávacím řízení. Povinnost nahradit tyto náklady má přitom zadavatel nejen vůči dodavateli, který se mohl stát vybraným dodavatelem, nýbrž ve vztahu ke všem dodavatelům, jejichž nabídka vyhověla zadávacím podmínkám.

Po několika letech měly soudy opět příležitost vyjádřit se k otázce vertikálních dohod, konkrétně k určování cen pro další prodej (RPM). V rozsudku ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 31 Af 13/2014 ve věci* CANDY* Krajský soud v Brně zopakoval, že tento typ ujednání považuje za prakticky bezvýhradně zakázané. Jak se uvádí v odůvodnění rozsudku: „[Ž]alobce uzavírání dohod se svými obchodními partnery nijak nepopíral a […] obsáhle osvětloval důvody, které ho k takovému jednání vedly a které primárně spočívaly v jednání třetích subjektů s cílem likvidace žalobce. [J]ednalo [se] o tzv. vertikální dohody. […][P]ředmětem těchto dohod byla cenová regulace, resp. stanovení minimálních, tzv. „férových“ cen. Jakákoliv nucená, řízená unifikace cen a kontrola pevně stanoveného a vynucovaného rozmezí pohybu ceny je nutně narušením volné hospodářské soutěže“. Krajský soud v Brně tak zachovává svůj dřívější přístup, vyjádřený zřetelně např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2009,** sp. zn. 62 Ca 4/2007** ve věci Tupperware II*, ve kterém došel k závěru, že podmínky pro vynětí dohod typu RPM ze zákazu není možné, protože nepřinášejí výhody spotřebitelům: „*Dohoda o určení ceny pro další prodej, byť tvořící součást smlouvy o distribuci, jež ve svém celku některé „pozitivní efekty“ může přinášet, fakticky vylučuje soutěž uvnitř jedné značky ve faktoru ceny a žádná přímá výhoda pro spotřebitele z ní nevyplývá“.